OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zajímáte-li se o alternativní metal, konkrétně o kapely upřesňující svoji hudbu slůvkem „post“, pak byste měli znát švýcarské seskupení KNUT. Tato kapela, jejíž začátky spadají až někam do roku 1994, nikdy nebyla příliš aktivní, ale za to nikdy neslevila ze svého odhodlání hledat nové hudební cesty. Novinka „Wonder“ je studiovou nahrávkou po pěti letech a zachycuje skupinu v tradičně extrémním a těžko zařaditelném směřování. KNUT mají opět tvrdý kamenný zvuk, jsou stále stejně nekompromisní a jakkoliv je označení „experimental – hardcore/post-metal“ divoké, tak jejich produkci popisuje velmi přesně.
Novinka začíná nečekaně ostře. První čtyři kusy jsou sice kratší stopáže, ale i přesto vám dají zabrat. Agresivní řev a náročné rytmické kotrmelce lze jen těžko k něčemu přirovnat. Sludge? Mathcore? Metal? NEUROSIS? Určitě od každého něco. Po rychlém a agresivním začátku se však album začne pozvolna měnit. Počínaje pátou „Ultralight Backpacking“se řežba zklidní a nastoupí pomalejší, temnější tvář KNUT známá z předchozího alba. Novinka se snaží být více členitá, ale v globálu ji k údernosti, kompaktnosti a síle alba „Terraformer“ kus schází. KNUT na aktuální desce kombinují rychlé a agresivní mathcore zběsilosti s pomalými instrumentálními obrazy takovým způsobem, že v některých skladbách běsní na hranici příčetnosti a v jiných se vší vážností rozdávají post rockovou depresi. Zatímco začátku alba dominuje rychlost a agrese, tak posledních zhruba dvacet minut se naopak nese v pomalém tempu pouze instrumentální(!) hudby. Obě polohy spolu dost kontrastují a výsledek proto působí trochu schizofrenně.
Nejvýraznější nástroj v hudbě KNUT jsou bicí. Vynikají svoji razancí a kamenným zvukem, který dodává hudbě této kapely tu správnou tvrdost. Kytary jsou hrané dost osobitě a se specifickým, trochu zastřeným zvukem se věnují buď anti-rytmickým zasekávačkám, nebo tvoří zvukové plochy podobné těm od švédských mistrů CULT OF LUNA. Jako nejvíce podařené skladby se jeví strhující „Lemmings“ (se zajímavou kytarovou vyhrávkou) a závěrečný osmiminutový velikán „Wonder / Daily Grind“.
KNUT nám v podobě tohoto alba znovu přichystali porci netradiční hudby, která stojí jako vždy stranou všech trendů. Tito muzikanti se zkrátka nikam nehrnou, drží se striktně stranou mainstreamu a objeví se jen tehdy, když mají co říct. Nemohu se ubránit přirovnání k podobně směřujícím kapelám kolem českého vydavatelství Silver Rocket. GNU, DĚTI DEŠTĚ, ESGMEQ, a jim podobné spolky jdou velmi podobnou cestou. KNUT zůstávají na poli extrémní hudby originální a vcelku snadno dokážou přesvědčit svou cílovou skupinu odhodlaností a opravdovostí. Otázkou však zůstává, kolik se najde posluchačů s dostatečně otevřenou myslí, aby tuto kapelu pochopili a do té její divočiny ji následovali. Tento problém je ale nejspíše ten poslední, se kterým si KNUT budou kdy lámat hlavu.
KNUT jako vždy tvrdí, nekompromisní a těžko uchopitelní.
7 / 10
Didier Severin
- vokály, elektronika
Jerome Doudet
- basa, elektronika
Roderic Mounir
- bicí, kytara
Christian Valleise
- kytara
Tim Robert-Charrue
- kytara
1. Leet
2. Damned Extroverts
3. Suckers
4. Calamity
5. Ultralight Backpacking
6. Segue 1
7. Fast Forward Bastard
8. Lemmings
9. If We Cant Fly, Well Take The Boat
10. Segue 2
11. Wonder/ Daily Grind
Wonder (2010)
Terraformer (2005)
Challenger (2002)
s/t (EP) (2001)
3-Way (10'' Split With BOTCH & ANANDA) (2000)
Ordeal (7'') (1999)
7'' Split With TANTRUM (1998)
Bastardizer (1998)
Leftovers (MCD) (1997)
7'' Split With ISHMA (1996)
s/t (7'') (1994)
nikdy som im neprisiel celkom na chut
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.